Park

Minoru Shikujiru

Vrhla se mu okolo krku a on skameněl. Nehýbal sebou, ani ji neobejmul, nic. Díval se na ni. Plakala. Nevěděl, jak ji má utěšit, protože nečekal tohle chování. Jenže ho to i těšilo...že se někdo bojí, že to oko je opravdu hnusné. Jenže netušil, proč ho to tolik štve u ní, že se bojí. Potom se odtáhla a díval se na ni. Dívala se mu též do oka. Přikývl. "Tak..třeba ten rámen." Pověděl a díval se na ni. Pomalu vstal a pomohl ji na nohy. "Jim je to jedno...přijdu až večer." Pověděl a ohlédl se, ale vyhl se tomu pohledu na důchodce, jinak by se asi neudržel a něco by vymyslel...aby je povraždil. "Ty se musíš do nějaké hodiny vrátit?" Zeptal se a dal hlavu do strany a sledoval ji. Vypadalo to opravdu zvlášně. Ten pohled, ta hlava do strany a ten menší úsměv. Jakoby nebyl z tohoto světa ale z nějaké démoního světa.

Minoru Shikujiru

Přikývl na její slova. "Trestá tě? Nebo něco podobného? Za toto." Zeptal se ji. Nevěděl proč, ale měl chuť ublížit...zabít...umučit, prostě vše, co se nesmělo. Možná to oko na něj mělo takový vliv, ale věděl, že on byl takový už dřív. Věděl přesně, kdy to začalo a i se tomu přestal bránit, protože on byl takový. Lačnil po krvy a zabíjení. Chtěl dávat pocítit bolest, strach a utrpení a co bylo hlavní, tak smrt. Zaleskli se mu očí a ohlédl se. Avšak si byl vědom. Potřeboval více schopností. Více technik, více zkušeností, jenže netušil, kde je má získat. Nikdo mu nic neřekl. Pohlédl pak na ni. "Mám peníze navíc." Pověděl jen. Mohla si to vzít jakkoliv. Možná, že to myslel tak, že za ni zaplatí a nebo tak, že prostě jde na ten rámen. Věděl, kde je ten stánek. Často o něm slýchával, ale nikdy tam nebyl.

Minoru Shikujiru

Viděl, jak zakroutila hlavou. Bral to, že ne, nebo že o tom nechce mluvit. Jemu by to možná ani neřekla, ale sledoval její pohled. Rozhodl se tedy to nechat být, když si to i ona přeje. Na její slova už jen přikývl."Tak dobrá. Jdeme do města." Pověděl jen a pomalu vyšel. Ještě se ohlédl po okolí. Opouštěl toto místo plné stínu a chladu a jde na cestu, kde zase praží to hnusné slunce... už jen ta představa se mu znechutila a nejradši by si zalezl do nějakého starého opuštěného domu a tam si vymýšlel své plány, jak odsud zmizet a hlavně, jak se naučit už konečně nějakou novou techniku. Byl si vědom, že jich moc neumí, ale o to se chtěl jich naučit...mnohem víc. Pohlédl potom ještě na Mizuki. "Ty máš ráda rámen?" Zeptal se jen na toto.

Minoru   > Mizuki se už vydala na cestu, nejdřív klidným krokem, ale pak se vlastně rozeběhla. Ano, mám ráda rámen! A poběž, hlemýždi! 


Pokračuj zde.

Minoru Shikujiru

Šla pomalu, což ho potěšilo. Žádný spěch a jenom klidná cesta k tomu obchodu...kde bude určitě mnoho lidí a rušno....a horko, které tolik nesnáší. Povzdychl si tiše. Potom zvedl hlavu a díval se na ni. Z klidné chůze, se vyklubal běh. Aspoň u ní. Doufal, že se tomu vyhne, avšak zapoměl. Takováhle byla i tehdy. Hyperaktivní, veselá, všude to prozkoumává a nikdy nevydrží na jednom místě. Ano, to je ona. Zamrkal nad jejím oslovením. "Hlemýžď.." Zopakoval ty slova tiše a díval se na ni. Už byla několik metrů předním. "Já nejsem...žádný hlemýžď." Pověděl, ale ona to slyšet nemohla, jak už byla daleko a rozběhl se též, aby mu neutekla. Nebylo to z důvodu, že se těší, ale nechtěl tam potom přijít sám.