Nemocnice

Hyūga Hiroshi

"Tak jestli mě tu nepotřebujete, tak já půjdu jinam... mě to problémy nedělá..." řekl jsem. Uměl jsem léčit, netušil jsem, k čemu by to bylo dobrý při pitvání. Toho otrávenýho zřejmě už léčily, takže tam jsem byl taky zbytečnej. Možná nebyl špatnej nápad jít trénovat. Měl jsem spousty ostrých věcí, kterými jsem mohl házet. A trocha tréninku by nebyla vůbec od věci... a pravda byla, že ačkoliv jsem na akademii patřil k těm lepším v boji se zbraněmi, tak vždycky jsem mohl být ještě lepší

Hyūga Hiroshi

"Tak se ale rozhodněte... já rád pomůžu, ale musíte ssi ujasnit jak a kde..." začal sjem ztrácet trpělivost. Tohle to jednání bylo příšerné. Stál jsem tam a nervozně podupával nohou a čekal, co z ní vypadne. Protože jsem se nudil, tak jsem vytáhl opět kunai a zase si s ním začal točit na prstu. Tentokrát jsem ale dával pozor, aby mi neoddletěl někam daleko. Nerad bych někoho trefil... ačkoliv možná bych dostal body za vyrábění vlastních pacientů?

Hyūga Hiroshi

"Au?" odpověděl jsem na otázku, jakmile mě někdo bacil po hlavě. "Fajn, to je naposledy, co jsem přišel pomáhat... nejdřív mě tu vyslýcháte a pak tohle?" naštval jsem se. Takhle si teda určitě nenašli mnoho přátel. Teprve pak jsem se otočil a ostře se podíval na osobu, která mě tak zbaběle praštila. Ještě pořád to štípalo... nevěděl jsem, co je její problém...

Akashi Senju


"A.. No dobre." Povedal to dosť zaskočene, nebol si istý či je na niečo takéto pripravený, ale zároveň nevedel čo iné by mal robiť, tak sa nebránil. Chvíľu mu trvalo kým našiel plášť, ktorý by mu bol vhodný, pretože bol v strese. Potom však hneď bežal za Karyou, pričom vytrvalo schmatol rúžku. Chcelo sa mu zívnuť, no nebol si istý či je to dovolené, alebo tak niečo, pričom mohol vyzerať dosť vtipne pri pokusoch nezývať. 


Ospravedlňujem sa za neohlásenú neaktivitu, internát má zvláštny internet.

Hyūga Hiroshi

Otočil jsem se a uviděl šéfku doktorů. Byla dobrá. Nejspíš i lepší než táta. Ale určitě neměla na mámu, ta by jí roznesla na kopytech. Neměl jsem z ní strach, táta jí znal, ona znala jeho a nejspíš i mě. "Máte něco, co patří mě... rád bych to dostal zpátky..." řekl jsem. Nevěděl jsem co blbne. Ten kunai by mi nevyletěl, kdyby mě nepraštila. A i kdyby jo, tak jsem byl v nemocnici, kde by mohli vyléčit kohokoliv, koho bych snad mohl trefit...

Hyūga Hiroshi

Napůl jsem čekal, že se naštve a vybuchne, ale naštěstí zareagovala spíš kladně. Vzal jsem si od ní kunai a pečlivě ho schoval. "Ano, to jsem..." opověděl jsem jí. Kývnul jsem i když mluvila o tátovi, ale jakmile přišla řeč na mámu tak jsem odvrátil pohled a podíval se do země. Jen na chvíli. Hlášení mě vytrhlo. "No, určitě budu schopný pomoct..." řekl jsem a šel spolu s doktorkou. Doufal jsem, že budu dobrý doktor... po rodičích a trénink mi mohl jen pomoct...

Hyūga Hiroshi

Kývnul jsem hlavou. Nechtěl jsem odpovídat na zbytečné otázky. Pečlivě jsem si vydrhl ruce a rychle jsem se připravil. Nesnášel jsem všechny tyhle procedury i když jsem chápal, že pokud nešlo přímo o polní operace tak hygiena byla nezbytná. Prokřupal jsem si prsty, čistě jen proto, že mi přišlo, že bych měl. Zhluboka jsem se nadechl. Kontrola chakry bylo něco, co vyžadovalo stále ještě nějakou koncentraci... "Tak, připravenej..." řekl jsem jí

Hyūga Hiroshi

Došli jsme do sálu, kde už probíhala léčba. Na první pohled nic pěkného. Postiženému vyjímali mrtvou tkáň z nohym což vypadalo buď na nějakou ošklivou infekci, která měla čas se rozvinout, nebo na něco daleko silnějšího, možná jed. Netušil jsem, proč sem jdeme i my, muselo to být vážné, pokud chtěli více doktorů. Bez brýlí, které jsem si samozřejmě sundal než jsem vešel dovnitř jsem si připadal trochu "otevřeně" protože moje oči jasně dávali najevo, kdo jsem. "Tak, co budeme dělat?" zeptal jsem se

Hyūga Hiroshi

Pokrčil jsem rameny a podával jsem jim co potřebujou. Nebylo to nic těžkého. Jediné zajímavé na tom celém bylo, že to zřejmě způsobil někdo z písečné vesnice. Možná jsem měli mír, ale byl velice křehký. Neustále se proslýchalo něco o potyčkách na hranicích. Pokud ale někdo z písečné otevřene napadl někoho z našich, tak to mohlo rozpoutat další boje. A ty si asi přál jen málokdo, já rozhodně ne. Nechtěl jsem se moc vyptávat, protože se doktoři museli soustředit...

Hyūga Hiroshi

To musel bejt sakra hnusnej jed, když se s ním nedalo už vůbec nic dělat. Otočil jsem se a prohrábl šuplík. Zkontroloval jsem si, zda jsem našel tu správnou, raději dvakrát, ačkoliv tady se nezdálo, že bych mohl cokoliv ještě zkazit. Mlčky jsem jim injekci podal. Bylo smutný, že i se všema zkušenostma, které doktoři měli nebylo nic, co mohli udělat. Tohle pro ně určitě nebylo nic lehkýho... nikddo nechtěl ztrácet pacienty... sice mě zajímalo kdo to byl, co se stalo... a jaké z toho budou následky, ale tohle nebyla dobrá chvíle k pokládání otázek...