Obytná čtvrť

Jedna z mnoha čtvrtí, které slouží jako obytná oblast v Konoze. Nachází se zde mnoho domů a bytů...

Mitsuko Ryuuodori se probudila do nového dne. Venku bylo celkem hezké počasí. Okamžitě tě udeřilo něco do nosu, podle vůně někdo musel poblíž připravovat něco opravdu dobrého. Vonělo to moc hezky. Bylo snad možné, že by si někdo vzpomněl, že jsi dodělala akademii?

Mitsko Ryuuobori

Vstala s pořádným zívnutím. Trochu začenichala a už ji bylo jasné, že někdo vaří. Měla dilema, chtěla ještě ležet, ale ta vůně byla tak lákavá, že ji nešlo odolat. S bojem a s žuchnutím o zem se vyhrabala z postele.
"Au, to bolelo." vyškrábala se na nohy. Trochu kolébající chůzí a pořád v pyžamu došla až ke kuchyni. Nakoukla do oné místnosti pouze hlavou. Pak potichu jako tichošlápek docupitala za bratra. Vyhoupla se na špičky a nakoukla mu přes rameno. Trochu se uličnicky ušklíbla.
"Dobré ráno Murasikabara!" Trochu mu zařvala do ucha, ale z jakého úhlu pohledu.

Rychlé nakouknutí do kuchyně ukázalo, že tvůj bratr připravoval speciální snídani. Rozhodně toho měl rozdělaného víc najednou. Pokud zaregistroval tvůj příchot, tak to nedal žádným způsobem najevo. Zrovna něco míchal, když jsi zakřičela do ucha. Cuknul sebou a provedl trochu rychlejší pohyb, takže většina toho co míchal se rozletěla po celé pracovní ploše. Otočil se a trochu vyčítavě se na tebe podíval. "Dobré ráno..." řekl. "Vida, vida... někdo se stal ninjou, tak si musí procvičovat svojí tichou chůzi, co?" řekl a podíval se po spoušti, co teď byla na stole. "No, lepší, než procvičovat házení shurikenů, hádám..." dodal

Mitsuko Ryuuobori
Obešla ho, aby mohla stát předním. Pořádně se rozhlédla po nepořádku. Těkla očima z jedné strany na druhou.
"Aaa, nechtěla bych to uklízet." Přikrčila se a vystartovala ke stolu. Když se usadila ta tvářila se stylem a lá "já nic".
No, víš jak je důležité, abych byla tichá? Tak ještě pořád shurikeny než katany,..." luskla prsty "zítra budu trénovat s katany. To je co?!" Zasmála se.
"Co je ke snídani? Mám hlad!" Zamrkala jako panenka.

Radši nic neříkal jen zakroutil hlavou a setřel nepořádek jak to jen šlo. "No, z tohohle už asi nic nebude..." řekl a vyhodil zbytky. "No, tak hold místo slavnostní snídaně pro našeho malého ninju dostaneš ... hmmm... jsou tu nějaký vejce, mlíko... nějaký rámen v krabici..." nadhodil. Raději neříkal vůbec nic o katanách, nejspíš by to nepřežilo hodně nábytku...

Mitsuko Ryuuobori

Zabubnovala prsty o stůl, načež s nimi luskla.
"Když nebude slavnostní snídaně, tak co třeba oběd nebo večeře?" nahodila pár svých návrhů na slavnostní jídlo. Podložila si hlavu rukou.
"Tak tím pádem, ehm...třeba, míchaná vajíčka? Jo, prosím vajíčka!" usmála se na něj. "A mléko taky!"
Tleskla si rukama o sebe.

"Uvidíme..." řekl tónem, který jasně naznačoval, že o tom popřemýšlí, ale že nic neslibuje. Mezitím se pustil do přípravy vajec, která už za několik chvil vesele prskala. "Tak mi mezitím můžeš aspoň říct, jaké to je, být konečně uznán jako ninja..." řekl aby řeč nestála. Mezitím připravoval ještě další věci, krájel pečivo a naléval sklenici mléka...

Usmála se na něj. V duchu se blahopřála jak bude mít k obědu či večeři něco výborného a jen pro ni.
"No, takže je tu úžasný pocit. Budu moct chodit na mise! A budou nás učit i jiné jutsu než na akademii a budu chodit na mise!" Zarazila se. "To jsem vlastně říkala, ale to je jedno! Poznám nové lidi!"básnila dále. Zakručelo ji v břiše. Už jen hypnotizovala jídlo.

(//nezapomínej prosím psát jméno své postavy nahoře)

Ještě chviličku nechal vejce připravovat, než je přesunul na talířek. "No, tomu rozumím, a určitě víš, že jsem na tebe velice pyšnej, ale nenech si to stoupnout do hlavy. Je to samozřejmě úspěch, nechci to zlehčovat, ale buď prosím opatrná." řekl a podal ti talířek, na kterém byla 2 usmažená volská oka, v obou dvou byl viditelný symbol konohy, který tam nějakým způsobem vypálil. K tomu tam byly dva plátky čerstvého chleba. K tomu sklenice mléka. "Dobrou chuť" řekl

Mitsuko Ryuuobori

Sledovala svého staršího bráchu jak vaří, přičemž ho poslouchala. Vážně už měla hlad.
"Jo, neboj. Pokusím se vždy vrátit v pořádku! Maximálně někde to škrábnutí." Usmála se na něj. Poté, co dostala před sebe jídlo a pití, poděkovala. Vzala příbor a byla připravená jíst. Jenže jak se to prohlížela, bylo jí to líto sníst. Ale přemohl se a pustila s chutí do toho. Když dojedla, vypila sklenici mléka na ex.
"Výborné jako vždy."

Tvůj bratr se ani neposadil, místo toho se pustil do úklidu. "No, doufám, že to bude takhle jednoduché." řekl. Na chviličku stichl, jako kdyby přemýšlel. "Ale jsem si jistý, že se o sebe dokážeš postarat..." dodal a pustil se do úklidu nádobí, které právě domyl. Když jsi dojedla tak se na tebe opět otočil. "Jsem rád, že ti to chutnalo." řekl ti a podíval se ven z okna. "Máš na dnešek nějaké plány?" zeptal se

Mitsuko Ryuuobori

"Od tebe mi to bude vždycky chutnat!" prohlásila jako by to byla samozřejmost. Trochu zpozorněla. Podrbala se na týlu.
"No, ještě nevím co budu dělat. Ale asi bych chtěla něco trénovat." řekla trochu kostrbatě. Vážně ještě nevěděla, co bude dělat. Měla v plánu jít dál spát, ale to by asi nešlo.

"Pokud bys opravdu chtěla trénovat, tak se ke mě doneslo, že někdo dneska bude trénovat na trojce..." nadhodil. Zřejmě měl na myslí tréninkové pole číslo 3. "Možná, že by tam uvítali nějakého kvalitního soupeře." řekl a rozhodil rameny. Byl to samozřejmě jen návrh. "Víš, že já bych ti rád pomohl, ale musím dneska ještě něco zařídit... " řekl dost neurčitě

Mitsuko Ryuuobori

Koukla na něj a usmála se.
"Vážně? Ale mě tam chtít nebudou a nebo jo?" podrbe se na zátylku. Strašně moc chtěla jít trénovat.
"Já a kvalitní soupeř? Ty seš prostě nejúžasnější brácha pod sluncem." Vystartovala k němu a objala ho kolem krku.
"Jdu se obléct a umejt a nějak upravit." rozeběhla se do svého pokoje. Byla slyšet téct voda a šustění oblečení. Vyletí jako neřízená střela z pokoje zapínajíce opasek s katany.
"Jsem připravená se poprat se zkušenějšími."

Bratr se usmál. "No jo, odhalila jsi mě... a já doufal, že se mi to daří skrývat. Ale když už to víš tak to hold přiznám, jsem prostě skvělej..." zasmál se. Jakmile jsi vyběhla k sobě do pokoje, tak v klidu uklidnil zbytek kuchyně. Když jsi se vrátila zpět tak už čekal připravený. "No, jak jsem říkal, musím taky zmizet na chvíli. Mám práci... ale měl bych být brzo zpátky, snad do večera... nicméně, na trojce je jeden můj známej... řekni mu kdo tě posílá a všechno bude v pohodě." zasmál se

Mitusko Ryuuobori

Pohlédla na něj jako na vraha malých dětí.
"Tomu říkáš brzo? Snad do večera?" pronesla lehce ironicky, "Jako vážně?" zakroutila nad tím jen hlavou. Promnula si bradu v důkazu přemýšlení nad tím návrhem. Nakonec na něj kývla.
"Tak dobře. Mám vyřídit, že pozdravuješ? Nebo ať se ti vrátí tvoje sestřička v pořádku? Nebo něco podobného? usmála se jako největší neviňátko. Bylo na ni poznat, že už se moc těší na trénink.

"No, taky jsem mohl odejít na týden někam, žejo... z toho pohledu mi "do večera" přijde jako celkem brzo. Nemyslíš?" pokusil se nějak obhájit svůj výrok.
"No, vyřiď, že bych byl rád, kdyby tě vrátili zpátky v použitelném stavu..." zkusil si taky trochu rejpnout. Jeho výraz ale naznačoval, že to ani náhodou nemyslel vážně

Mitsuko Ryuuobori

Plácla se do čela. To snad není možný.Pověděla si nechápavě v duchu.
"Týden bys mě tu samotnou nenechal."vyplázla na něj jazyk. Nad jeho další větou, pouze protočila oči v sloup. Přece nebyla už malé děcko.
"Jo, neboj, Vyřídím."Došla k němu, načež ho objala. Usmála se na něj a vydala se pryč.

Mitsuko Ryuuobori

Poslechla si ho, avšak jen protočila oči v sloup. Přeci už nebyla malé dítě.
"Jo neboj se! Budu v poho!"mávla mu. Pomalými krůčky se vydala k cvičišti.

Minoru Shikujiru

Uviděl ji z menší dálky, jak Mizuki sedí na zemi. Zřejmě ji to totálně vyřídilo. Hurá, bude klidnější...možná. Po chvilce k ní doběhl. Byl též částečně udýchaný, protože neběžel takovým tempem, jako ona. Díval se na ni a rozhlédl se. Tady byl už párkrát, takže to zde pro něj nebylo nic nového. "Nemusela si přece tolik pospíchat." Pověděl, ale jak zněl mrzutě a trošku udýchaně, tak ten jeho hlas zněl trošku vtipně. "To jsem rád...že jen kousek." Pověděl a stále se rozhlížel. Už zde byl tolikrát...ale ještě ji nikdy nepotkal. "Možná si mi to říkala...a já to přeslechl, ale jak že dlouho tu už jsi? V tomto městě." Pověděl a s tím se na ni podíval. Možná to vážně řekla...ale on to zřejmě nevzal jako důležitou informaci.